Diallo v. Česká republika: azylové řízení na letišti Ruzyně porušuje práva cizinců zaručená Evropskou úmluvou

29.6.2011

Diallo v. Česká republika: azylové řízení na letišti Ruzyně porušuje práva cizinců zaručená Evropskou úmluvouDne 23. června 2011 vydal Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku rozsudek ve věci Diallo v. Česká republika. Stěžovatelé, občané Guineje, namítali porušení svého práva na účinný vnitrostátní prostředek nápravy, k němuž mělo dojít tím, že byli deportováni zpět do země původu, aniž se příslušné orgány zabývaly jejich tvrzením, že jim v této zemi hrozí mučení či jiné nelidské nebo ponižující zacházení. Případ Diallo v. Česká republika je tak v krátké době již druhým rozsudkem Evropského soudu, kterým byl postup České republiky při příjímání žadatelů o azyl na letišti Ruzyně označen za neslučitelný s požadavky Evropské úmluvy (Rashed v. Česká republika, rozsudek z 27.11.2008). Stěžovatelé byli v řízení zastoupeni Asociací pro právní otázky imigrace.

Stěžovatelé přicestovali do České republiky letecky s přestupem v Lisabonu, kde ještě na letišti požádali o azyl. Svou žádost podložili tvrzením, že se zúčastnili generální stávky, která byla vládou násilně potlačena, a následně byli z důvodu svého postavení – první stěžovatel byl učitelem, druhý předsedou studentského spolku spolupracujícího s odbory – hledáni policií. Ministerstvo vnitra jejich žádosti zamítlo jako zjevně nedůvodné, jelikož do České republiky přicestovali z Portugalska, které je nutno považovat za bezpečnou zemi. Podání žaloby proti těmto rozhodnutím nemělo v jejich případě odkladný účinek, proto bylo v březnu 2007 rozhodnuto o jejich vyhoštění. V květnu 2007 byli stěžovatelé odesláni zpět do Guineje.

Evropský soud v prvé řadě dospěl k závěru, že jelikož byli stěžovatelé deportováni bez předchozího upozornění, nelze jim přičítat k tíži, že svému právnímu zástupci neudělili specifickou plnou moc k podání stížnosti. Spokojil se proto s plnou mocí udělenou v rámci řízení před vnitrostátními orgány. Evropský soud dále konstatoval, že stěžovatelé nebyli povinni předtím, než se na něj obrátili, svou námitku neexistence účinného prostředku nápravy uplatnit u vnitrostátních soudů, jelikož by tím nedosáhli zároveň i přezkumu své hlavní námitky spočívající v riziku, že se stanou obětí špatného zacházení, budou-li navráceni do Guineje.

S ohledem na dostupné informace o vážném a hromadném porušování lidských práv v Guineji v letech 2006 a 2007 Evropský soud dospěl k závěru, že obavy stěžovatelů byly subjektivně opodstatněné a nelíčené. Měli proto mít k dispozici prostředek nápravy, který by měl ze zákona odkladný účinek ve vztahu k jejich vyhoštění, pomocí kterého by se domohli pečlivého posouzení svých obav. V daném případě se však Ministerstvo vnitra v azylovém řízení jejich námitkami vůbec nezabývalo a následná žaloba k soudu neměla odkladný účinek. V rozhodnou dobu navíc zákon vylučoval v případě stěžovatelů podání žaloby proti rozhodnutí o vyhoštění. Ústavní stížnost nemohla jejich situaci napravit, jelikož nemá ze zákona odkladný účinek. Evropský soud proto uzavřel, že k porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod došlo.

Jako náhradu utrpěné nemajetkové újmy přiznal Evropský soud prvnímu stěžovateli 5 000 eur. Považoval též za spravedlivé přiznat mu náhradu nákladů řízení ve výši 400 eur. Rozhodnutí o otázce spravedlivého zadostiučinění pro druhého stěžovatele odložil, jelikož místo jeho současného pobytu není známé.

pozn.: uvedeno podle tiskové zprávy Ministerstva spravedlnosti

 Úplné znění rozsudku Diallo v. Česká republika můžete nalézt zde.

Sekce: Archiv aktualit   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Stránky sponzoroval Copyright © 2010 ASIM   |   Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018