Diallo v. Česká republika: azylové řízení na letišti opět před Evropským soudem pro lidská práva

19.6.2010

Diallo v. Česká republika: azylové řízení na letišti opět před Evropským soudem pro lidská právaEvropský soud pro lidská práva bude řešit další stížnost týkající se zacházení se žadateli o mezinárodní ochranu (azyl) na letišti Praha-Ruzyně. Posuzována zde bude především otázka, zda deportace stěžovatelů do země původu, ve které jim hrozí špatné zacházení, představuje porušení jejich práva na účinný prostředek nápravy za situace, kdy k této deportaci došlo ještě před ukončením azylového řízení a bez meritorního přezkoumání jejich žádosti (čl. 13 ve spojení s čl. 3 Úmluvy).

 

   Dne 19.05.2010 rozhodl předseda pátého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) o oznámení stížnosti ve věci Diallo v. Česká republika vládě ČR (stížnost č. 20493/07). Vyjádřit se k její opodstatněnosti vláda musí do 13.09.2010. To znamená, že případ již prošel prvním posouzením ze strany výboru složeného ze tří soudců (čl. 28 Úmluvy), který neshledal její nepřijatelnost, a bude o ní rozhodováno v sedmičlenném senátu Soudu (čl. 29 Úmluvy).
   V poměrně krátkém časovém období se tak Soud bude zabývat již druhou stížností, ve které je namítána neslučitelnost letištní azylové procedury s požadavky Úmluvy. Připomeňme, že v listopadu 2008 Soud jednomyslně rozhodl, že umisťování egyptských žadatelů o azyl do zařízení ve Velkých Přílepech nacházejícího se asi 30 km od letiště bylo nezákonné a tedy neslučitelné s čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Soud zároveň shledal, že v rozporu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy český právní řád ani nestanoví žádné řízení, ve kterém by vnitrostátní soudy urychleně přezkoumaly oprávněnost zajištění žadatelů na letišti Ruzyně a popř. rozhodly o jejich propuštění (Rashed v. Česká republika, č. 298/07, 27.11.2008).
 
⇒ rozsudek ve věci Rashed v. Česká republika naleznete v originálním francouzském znění zde a v českém překladu pořízeném Ministerstvem spravedlnosti zde
⇒ k otázce soudního přezkumu zbavení svobody u žadatelů o azyl viz též článek „Návrh novely azylového a cizineckého zákona I. - Soudní přezkum zbavení svobody a čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o lidských právech“ publikovaný na stánkách ASIMu 17.03.2010 (dostupný zde)  
⇒ rozhodnutí Soudu o oznámení stížnosti ve věci Diallo v. Česká republika naleznete v anglickém znění zde
 
 
Skutkové okolnosti případu
 
   V případě Diallo v. Česká republika jsou stěžovatelé dva občané Guinejské republiky (Guinea-Conakry), kteří na přelomu října a listopadu 2006 přicestovali do České republiky a na letišti Praha-Ruzyně požádali o mezinárodní ochranu (azyl). Ministerstvo vnitra však jejich žádost zamítlo jako zjevně nedůvodnou. Své rozhodnutí zdůvodnilo odkazem na § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu (zák. č. 325/1999 Sb. ve znění platném v rozhodném období), tedy okolností, že stěžovatelé do ČR přicestovali ze třetí bezpečné země. Za tuto zemi pak Ministerstvo vnitra považovalo Portugalsko, kde stěžovatelé určitou (krátkou) dobu pobývali v tranzitním prostoru lisabonského letiště.
   Proti rozhodnutí oba stěžovatelé podali žalobu k Městskému soudu v Praze, ve které namítali, že Portugalsko nemůže být považováno za třetí bezpečnou zemi, neboť koncept třetí bezpečné země se vztahuje pouze na státy, které nejsou členy EU (jak již ostatně výraz „třetí“ napovídá). V případě prvního stěžovatele však došlo k uskutečnění deportace dříve, než mohl soud o žalobě rozhodnout. V případě druhého stěžovatele soud žalobu zamítl, přičemž rozsudek byl jeho zástupci doručen dne 10.05.2007. Od tohoto dne tak stěžovateli plynula lhůta dvou týdnů, ve které mohl podat proti rozsudku kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Dne 15.05.2007 však byli oba stěžovatelé bez předchozího upozornění deportováni zpět do země původu.
 
Namítané porušení čl. 13 ve spojení s čl. 3 Úmluvy
 
Článek 3 - Zákaz mučení
Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.
 
Článek 13 . Právo na účinný právní prostředek nápravy
Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
 
   V podané stížnosti stěžovatelé především zdůraznili, že stížností brojí pouze proti porušení čl. 13 ve spojení s čl. 3 Úmluvy a nikoliv také samostatně proti porušení čl. 3. Odkázali v tomto směru na dřívější judikaturu Soudu, podle které porušení čl. 13 může přicházet v úvahu i v případě, že nedošlo k porušení jiného – tzv. normativního – ustanovení Úmluvy (Chamaïev a ostatní v. Gruzie a Rusko, č. 36378/02, 12.5. 2005, §444) a účinný prostředek nápravy musí garantován vždy, je-li tvrzení o možném porušení práv a svobod obsažených v těchto normativních ustanoveních „hájitelné (défendable)“. Stěžovatelé pak v tomto ohledu uvedli, že oba subjektivně pociťovali obavu ze špatného zacházení v zemi původu a tato subjektivně vnímaná obava nebyla orgány ČR spolehlivě vyvrácena. Podle jejich názoru tak tvrzení o špatném zacházení v případě navrácení do země původu je v jejich případě nutné považovat za „hájitelné“.
   Pokud jde o otázku, zda jim byl k dispozici účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13, stěžovatelé poukázali na skutečnost, že zákon o azylu předpokládá, že každá žádost o azyl může být přezkoumána až třemi různými orgány: nejprve Ministerstvem vnitra, poté na základě žaloby proti rozhodnutí ministerstva krajským soudem a nakonec Nejvyšším správním soudem na základě kasační stížnosti. S odkazem na ustálenou judikaturu Soudu stěžovatelé v této souvislosti uvedli, že čl. 13 vyžaduje vždy takový vnitrostátní prostředek nápravy, který umožňuje meritorně posoudit tvrzení o porušení Úmluvy a v případě, že k němu došlo, poskytnout patřičnou nápravu. Uvedený požadavek pak může splňovat buď každý procesní prostředek samostatně nebo ve spojení s ostatními prostředky nápravy (Chahal v. Velká Británie, č. 22414/93, 25.10. 1996, §145). Stěžovatelé také upozornili, že Soud v rámci své rozhodovací činnosti jasně stanovil kritéria, která musí opravný prostředek splňovat, aby mohl být považován za účinný:
  •  přísný a nezávislý přezkum stížnosti, jenž má být přezkumu podrobena (Jabari v. Turecko, č. 40035/98, 11.7. 2000, § 50)
  • schopnost zabránit výkonu opatření, která jsou v rozporu s Úmluvou a která jsou svoji povahou nevratná (irréversible) (Čonka v. Belgie, č. 51564/99, 5.2. 2002, §79)
   Ohledně posledně jmenovaného kritéria pak stěžovatelé zdůraznili, že nestačí, je-li opravný prostředek schopen odložit vykonatelnost sporného opatření v praxi, ale je nezbytné, aby odkladným účinkem disponoval ze zákona (de plein droit) (Gebremedhin [Gaberamadhien] v. Francie, č. 25389/05, 26.4. 2007, §66). Tyto kritéria však podle stěžovatelů nesplňuje ani jeden z  prostředků nápravy, kterého mohli využít.
   Pokud jde o správní řízení o mezinárodní ochraně, stěžovatelé namítali, že Ministerstvo vnitra se vůbec nezabývalo obsahem podané žádosti o mezinárodní ochranu a zamítlo ji jako zjevně nedůvodnou z důvodu příchodu z třetí bezpečné země. Tento postup pak sice podle stěžovatelů ještě sám o sobě není s Úmluvou v rozporu, neboť případný transfer do Portugalska by žádný problém z hlediska čl. 3 nevyvolal. Postup ministerstva se však podle nich stal neslučitelným s Úmluvou v okamžiku, kdy zamítnutí žádosti z důvodu příchodu přes třetí bezpečnou zemi vedlo k deportaci stěžovatelů do Guineji, tedy do země, s níž oba spojili své obavy ze špatného zacházení. K navrácení (refoulement) stěžovatelů tak došlo, aniž by jejich podání bylo podrobeno odpovídajícímu přezkumu.
   Co se týče soudního přezkumu, zde stěžovatelé opět nejprve odkázali ke stávající judikatuře Soudu, podle které„účinnost prostředků nápravy vyžadovaných čl. 13 předpokládá, že mohou zabránit výkonu opatření neslučitelných s Úmluvou a jejichž účinky jsou případně nevratné. Proto čl. 13 vylučuje, aby tato opatření byla vykonána ještě před tím, než je vydáno rozhodnutí o jejich slučitelnosti s Úmluvou(Čonka v. Belgie, č. 51564/99, 5.2. 2002, §79)“. Poukázali též na další skutkově obdobný případ, ve kterém Soud shledal porušení čl. 13 ve spojení s čl. 3 Úmluvy z toho důvodu, že „stěžovatel neměl (v přijímacím středisku na letišti) přístup k opravnému prostředku zaručující odkladný účinek (a) nedisponoval tak ani ‚účinným prostředkem nápravy‘, jímž by se mohl domáhat svých práv daných čl. 3 Úmluvy, jejichž porušení v odvolání namítal (Gebremedhin (Gaberamadhien) v. Francie, §67)“. Z těchto skutečností pak stěžovatelé dovodili, že ani soudní řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra nesplňuje požadavky účinného prostředku nápravy stanovené čl. 13 Úmluvy, neboť podaná žaloba neměla ze zákona odkladný účinek. Neúčinnost prostředku nápravy navíc podle stěžovatelů nejlépe dokumentuje sama skutečnost, že jeden z nich byl deportován zpět do země původu ještě před pravomocným ukončením zahájeného řízení o něm. Kvůli provedené deportaci pak ani jeden ze stěžovatelů nemohl využít řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem.
 
Namítané porušení čl. 34 Úmluvy
 
Článek 34 . Individuální stížnosti
Soud může přijímat stížnosti každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny osob považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a jejími protokoly jednou z Vysokých smluvních stran. Vysoké smluvní strany se zavazují, že nebudou nijak bránit účinnému výkonu tohoto práva.
 
   Stěžovatelé dále namítali, že vedle výše uvedeného práva na účinný prostředek nápravy bylo porušeno i jejich právo obrátit se se svojí stížností na Soud podle čl. 34 Úmluvy. Podle jejich názoru čl. 34 je stejně jako ostatní ustanovení Úmluvy nutno vykládat způsobem, který zajišťuje účinný výkon konkrétních práv a nikoliv pouze výkon práv zdánlivých či teoretických (Soering v. Velká Británie, rozsudek Soudu ze dne 7.7. 1989, stížnost č. 14038/88, §87). V souladu s uvedeným principem proto má stát povinnost nejen zdržet se takového jednání, které by jedinci bránilo stížnost podat, ale také takového jednání, které by jedinci bránilo podat stížnost způsobem, který by vedl k účinné ochraně jeho práv.
   Důležitým prvkem účinné ochrany práv je pak podle stěžovatelů možnost požádat při podání stížnosti o předběžné opatření podle čl. 39 Jednacího řádu Soudu. V pravomoci Soudu pak je nařídit pozastavení výkonu deportace do doby, než bude rozhodnuto o slučitelnosti tohoto kroku s Úmluvou. Účinnost předběžného opatření je však podmíněna možností cizince podat stížnost spolu se žádostí o předběžné opatření ještě před svým nuceným odjezdem do země původu. V daném případě však stěžovatelé nebyli o své deportaci (tj. o přesném datu, popř. hodině jejího provedení) vůbec informováni. Nemohl tak uvědomit o této skutečnosti svého právního zástupce a učinit patřičné kroky k jejímu odvrácení. K uskutečnění deportace pak došlo v brzkých ranních hodinách (přibližně mezi 4 a 6 hodinou ráno), takže stěžovatelé svého právního zástupce nemohli kontaktovat ani bezprostředně před svým nuceným odletem. V důsledku toho mohl dotyčný zástupce podat stížnost spolu se žádostí o předběžné opatření až téměř 12 hodin po zahájení deportace (tj. asi v 16.00), přičemž telefonicky byl Soudem kontaktován následující den v poledních hodinách. V té době se však stěžovatelé již nacházeli v zemi původu.
   Podle stěžovatelů tak skutečnost, že nebyli o datu své deportace do země původu vůbec informováni a nemohli tak s dostatečným předstihem informovat o této skutečnosti svého právního zástupce, bránila účinnému výkonu jejich práva obrátit se se svojí stížností na Soud podle čl. 34 Úmluvy.

 

Sekce: Archiv aktualit   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Stránky sponzoroval Copyright © 2010 ASIM   |   Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018