Jedním z dlouhodobých lidských snů jsou bezesporu cesty na jiné planety. Koneckonců existuje důvod, proč jsou právě ony námětem tolika nejrůznějších děl, od obrazů přes knihy až po filmy. O tom, že budeme mít kolonii nejen na Zemi, sní snad každý z nás. A ačkoliv často v tomto ohledu zmiňujeme Mars, vhodná by mohla být také Venuše – mnohem vhodnější, než by se mohlo na první pohled zdát.
Jistě, na první pohled se zdá jako zcela nehostinný svět, s teplotami tak vysokými, že se při nich taví olovo, a atmosférickým tlakem, který rozdrtí prakticky cokoliv, co se ocitne na jejím povrchu. Ovšem právě fakt, že má atmosféru, nám přináší naději, kterou bychom jinak nečekali. Jistě, je pro nás nevhodná, ale musí tomu tak být napořád?
V první řadě je dobré vědět, že je z největší míry tvořena oxidem uhličitým, nejznámějším skleníkovým plynem. Ten ostatně najdeme i v naší atmosféře, ovšem pro člověka je toxickým. Abychom si to uvědomili, stačí jen strávit nějaký čas ve vydýchané místnosti. Co tedy můžeme s Venuší dělat?
Jako hlavní problém se ukazuje nepřítomnost kyslíku. To je ovšem omyl. Kyslík tu existuje, ovšem pouze ve formě oxidu uhličitého, CO2. Abychom jej získali, stačí jen, když jej rozdělíme na uhlík a kyslík – což je to, co dělají rostliny při procesu fotosyntézy. Stačilo by tedy tam dopravit zelené rostliny?
Ne tak docela. Nesmíme zapomínat na velký tlak a také na to, že kvůli velmi husté mračné pokrývce zde najdeme jen malé množství slunečního světla. O tom, že v půdě chybí živiny, které rostliny potřebují, nemluvě. Jako nejlepší řešení se tedy ukazují bakterie a jisté druhy řas, které dovedou za určitých podmínek přežít i v takovémto prostředí. Problém je, že transformace atmosféry do té míry, abychom mohli introdukovat i složitější druhy rostlin, by trvala tisíce let – a to je projekt, do kterého nikdo nepůjde.